Pojďme si vysvětlit, co to bylo laudanum, theriak a jaké další léky se používaly před více než sto lety a dále v historii.
Lékárny v 18. a 19. století byly plné tinktur, mastiček, vodiček, prášků a rozličných prostředků, z nichž mnohé měly docela slušnou reklamu a hezký obal. Zdá se, že i před tolika lety to nebylo jiné než dnes. Jen léky a léčebné přípravky se trochu lišily. Byly totiž daleko nebezpečnější než ty dnešní. Většina z nich obsahovala návykové látky, které dnes běžně v lékárně mezi léky určenými k volnému prodeji nenajdeme.
Nejstarší lék na světě – theriak
Prvním všelékem byl takzvaný theriak. Jeho historie sahá hodně daleko, a to údajně až do doby před naším letopočtem. Podle legendy tento všelék (lidově řečený dryák) vznikl jako tajný recept krále Pontuse (134–63 př. n. l.), jemuž usilovala o život jeho vlastní matka. Theriak tedy původně sloužil jako protijed, postupně se jeho složení měnilo a předpisy se lišily. Kromě mocné ochrany před jedy se začal používat i proti nejděsivějším nemocem, a to především moru a syfilidě.
Není překvapením, že obsahoval mnohé drogy: opium, alkohol, alkaloidy a další bylinné výtažky, ale i součásti patřící do živočišné říše, například želví prášek, extrakt ze zmijí či kachní krev. Z bylin můžeme jmenovat třeba skořici, šafrán, čertovo lejno, pepř, česnek, růži, kadidlo, myrhu, třezalku, podražec, puškvorec a mnohé další. Celá tato směs byla fermentovaná a čím déle byla uleželá, tím lépe. Ideální doba k přípravě theriaku byla deset let. Theriak se v podstatě používal od antiky až do 19. století.
Laudanum i hoffmanské kapky
Dalším velice oblíbeným lékem na všechno bylo laudanum. Tento zázrak obsahoval desetiprocentní roztok opia v alkoholu, měl hnědou barvu a hořkou chuť. Prodával se zcela volně ve všech lékárnách a doporučoval se dokonce i těhotným ženám a dětem, které po něm lépe usínaly. Lék obsahoval snad všechny opiové alkaloidy: kodein i morfin.
Účinky jsou zcela jasné: laudanum uklidňovalo, tišilo kašel, působilo proti bolesti. Lidem po něm bylo tuze dobře, proto se lék těšil velké oblibě. Údajně pocházel z dílny již samotného lékaře Paracelsa (1493–1541), který na něj pěl velkou chválu (laudo = chválím, z latiny). Laudanem se léčilo až do začátku 20. století.
Hoffmanské kapky se staly velmi oblíbenými od 18. století. Tvořily je tři díly lihu a jeden díl éteru. Jejich stvořitelem byl profesor Friedrich Hoffman (1660–1742), proto po něm také získaly své pojmenování. Říkalo se jim též Spiritus a jejich obliba narostla v 19. století, kdy se staly dostupným lékem na cokoliv, třeba i na obyčejné nachlazení. Zabíraly při špatné náladě nebo bolestech všeho druhu. Asi chápeme, proč. Další varianty hoffmanských kapek obsahovaly různé směsi bylin.
Opium se vyrábělo i v Čechách
Nejvíce kralovalo opium, které bylo součástí mnoha přípravků. Do našich zemí se opium spíše dováželo, ale i u nás se mnozí lékárníci s vidinou rychlého zbohatnutí pokoušeli opium vyrábět. Jedním z nich byl Ph. Mr. Žižka v Dobrušce, který se na počátku 20. století snažil získat opium z pěstovaného máku. Úplně praktické a levné to pro něj nebylo. Alkaloidy zkoumal také Ph. Mr. a Dr. Karel Fragner, kterému sice šla práce lépe, ale kvůli úmrtí ji nedokončil. Ve 30. letech 20. století začala s výrobou alkaloidů opia Lučební továrna Dr. Ing. Roberta Heislera v Chrasti u Chrudimi, kde bylo také v roce 1931 zřízeno oddělení pro izolaci a extrakci alkaloidů. Úspěchy byly viditelné, ale ještě před okupací Heisler továrnu prodal a emigroval do Anglie.
Obvyklé bylo ale i falšování opia, takže přípravky byly ve výsledku levnější a méně účinné, což mělo na druhou stranu své výhody: mohl zafungovat placebo efekt a konzument se nestal závislým.
Galerie: Jak vypadaly léky dříve
Růže i pivoňky
Když se zaměříme na léčivé rostliny, jejich využití bylo velmi pestré. Jednou z nejčastěji používaných rostlin v 18. a 19. století byla překvapivě růže, pak také pivoňka. Květ růže měl velmi široké použití, a především sloužil k výrobě růžové vody, jež byla nejčastější složkou mnoha léčebných směsí. Z růže se také připravoval léčivý růžový olej, sirup, med a jiné lektvary.
Z pivoňky se zase využíval kořen, který sloužil proti padoucnici (epilepsii). Kořen se sušil a drtil na prášek, často se k němu přidávaly další nápadité ingredience, například prášek z perel, pálených jeleních parohů, slonoviny nebo byl s přídavkem jmelí a podobně. Kořen pivoňky se však, aby byl lék účinný, musel vykopávat při ubývajícím Měsíci.
Mezi nejčastěji používané rostliny a také rostlinné pryskyřice patřily tyto: benedykt, andělika, skořice, fenykl, lékořice černá čemeřice, senna, kardamom, galgán, zázvor, brutnák, plody jalovce, lipový květ, řepík, manna, rozrazil, kmín, maliník, guajakové dřevo, čertovo lejno, aloe, hořec, krušina, zeměžluč, levandule, máta, tymián, sassafras (kašťa bělavá obsahující toxický a halucinogenní safrol), durman, rulík a blín (opět silné halucinogeny a prudce jedovaté rostliny), cascarra (ze sušených plodů kávovníku, obsahuje kofein), rebarbora, ipecacuanha (hlavěnka dávivá – dnes se využívá v homeopatii) a mnohé další.
Využívaly se také živočišné části, v 18. století můžeme narazit na opravdu prapodivné složení mastí a léčivých lektvarů, patří mezi ně například žáby, hadi, žížaly, slimáci, kachní krev, bobří žlázy, nejen psí, ale i liščí, medvědí, či dokonce lidské sádlo, z tvrdých částí, jež se mlely na prášek, to byly různé kly, parohy, paznehty, lastury, račí klepeta, parohy se též používaly pražené. Využíval se také prášek z mumie (mumio) a nejrůznější pryskyřice, chemické sloučeniny a soli, med, vaječný bílek, olivový olej, různé silice, například kafr, dehet, pak také drahokamy a některé tablety se též potahovaly zlatem. Oblíbené byly lihové tinktury pod názvem spiritus, v nichž se dalo macerovat naprosto cokoliv.
Zdroje: prolekare.cz; Bílek, L.: Opium a některé jeho alkaloidy, Věstník Svazu čsl. lékárnictva, 1933.; Porter. Největší dobrodiní lidstva: Historie medicíny od starověku po současnost. Praha: Prostor 2001.; Šimsa a kol. autorů. Přírodní léčba a domácí lékař. Praha: Df. Strnadel a spol. 1923.
