Přes osmdesát procent Čechů, kteří trpí duševními poruchami, se nijak neléčí. Psychické problémy raději řeší sami nebo s přáteli. Pomoc odborníka vyhledá jen šest procent z nich. Lidé často nechodí k odborníkům ani s dětmi, které jsou na tom podobně.
Může za to společenské stigma, nedostatek informací a také, zejména poslední roky, nedostatek odborníků. Vyplývá to z průzkumu agentur G82 a Simply5, který nechala udělat iniciativa Nevypusť duši spolu se společností T-Mobile, a z analýzy datové žurnalistiky Česko v datech.
Podle dat OECD vypadá Česko jako země, jejíž obyvatele trápí psychické problémy podstatně méně než zbytek Evropy. Duševními poruchami by u nás mělo trpět jen patnáct procent populace, což je čtvrtý nejnižší výsledek v Evropě.
Přiznat něco takového? Ani náhodou!
Realita je ale odlišná. Jak například upozorňuje Ministerstvo zdravotnictví ve svém Akčním plánu duševního zdraví pro 2020–2030, v Česku je stále na evropské poměry mimořádně vysoká stigmatizace psychických nemocí, a to i mezi samotnými lékaři. Kvůli častému odsuzování se tak lidé bojí veřejně přiznat, že jejich duševní zdraví není v pořádku. Celá situace tedy může ve výsledku zdánlivě působit tak, že jsou Češi psychicky zdravější než zbytek Evropy, nicméně to nemusí odpovídat skutečnosti.
Nasvědčují tomu i data Eurostatu o sebevraždách. Česko v počtu sebevražd patří spíše k evropskému průměru. Na sto tisíc obyvatel u nás připadá 11,2 sebevražd, průměr evropských zemí činí 11,4. V rámci České republiky jsou ale patrné velké rozdíly mezi regiony, například v regionu Severovýchod průměrně ze sta tisíc obyvatel spáchá sebevraždu 13,7 lidí, zatímco na Střední Moravě ‚jen‘ 7,3,
uvádí analytik Milan Mařík z projektu Česko v datech.
Češi odborníkům moc nevěří
Češi přitom dle vlastních slov vnímají duševní zdraví jako klíčové. Mají o něm ale mylné představy. Problém spočívá v tom, že se psychické problémy snaží často vyřešit bez odborné podpory. Pouhých šest procent Čechů zvolí jako první volbu při řešení problémů profesionální pomoc. Na vlastní pěst se s nimi snaží vypořádat 60 procent lidí a další třetina se obrací na své přátele.
Výsledek? Více než čtyři pětiny Čechů trpící duševními poruchami se vůbec neléčí. V Česku je významná mezera mezi potřebou léčby a její skutečnou konzumací. Podle analýzy dat z populační studie Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) není léčeno až 83 procenta jedinců, kteří splňují kritéria duševní poruchy. Tato mezera v léčbě se sice díky osvětě a destigmatizaci duševních nemocí zmenšuje, potřeba odborné péče ale mnohdy naráží na omezené kapacity psychiatrů a psychologů,
vysvětluje Pavel Mohr, náměstek pro léčebnou péči v Národním ústavu duševního zdraví.
Jen polovina Čechů věří psychoterapeutům
Místo profesionální pomoci hledají Češi řešení spíše v „přirozených metodách“. Pokud jde o duševní zdraví dětí, jen polovina lidí totiž věří v to, že psychoterapie může přispět ke zvládání psychických poruch. Naopak nejvíce Čechů spatřuje léčivý efekt v kontaktu s kamarády (65 procent) a pobytu v přírodě (64 procent). Tyto „přirozené metody“ sice pozitivní vliv na psychické zdraví mají, jedná se ale spíše o prevenci. Pokud už problém nastane, bývají mnohdy nedostatečné a plnohodnotnou léčbu nahradit nemohou.
Příčin, proč se lidé neobrací na odbornou pomoc, může být několik. „Psychické problémy v dnešní době stále podléhají společenskému stigmatu. Mnozí se tak bojí vyhledat pomoc, protože mají pocit, že by se museli k duševním problémům veřejně přiznat. Může to být ale i tím, že rodiče často nerozeznávají počáteční příznaky psychických obtíží dětí, nebo nižším povědomí společnosti o širším spektru odborných služeb,“ vysvětluje Marie Salomonová, ředitelka a spoluzakladatelka iniciativy Nevypusť duši.
Na dětské odborníky se čeká i půl roku
Dalším silně zažitým mýtem je představa, že je v Česku dostatek psychiatrů a dalších odborníků pro řešení psychických problémů dětí. Myslí si to 43 procent Čechů. Skutečnost je ale taková, že například čekací doba na dětského psychiatra či psychologa se pohybuje mezi čtyřmi až šesti měsíci. Česku pak v obecné rovině připadá na 10 000 obyvatel devět psychologů. Pro srovnání, v Německu je to 27.
Problémem je pro mnoho lidí i cena psychoterapie, ve srovnání se zeměmi OECD je sice levná, ale pro spoustu potenciálních klientů i tak nedostupná. Na jednu hodinu u psychologa musí člověk v průměru vydělávat osm a půl hodiny, což Česko v evropském srovnání řadí na devátou příčku z 25 zkoumaných států.
